close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
I TO NEJSTRAŠNĚJŠÍ Z NOČNÍCH STRVOŘENÍ MÁ SVÉ DĚSY

GHOTIC HAZARD 2(After Death)

27. března 2008 v 18:58 | BAT |  GHOTIC HAZARD
XIX.
Potom začala hrát písnička Saturday Night a já opět začínala vidět. Rozmazané barvy se zase pomalu začínaly spojovat dohromady. Viděla jsem Alexe, jak tancuje s nějakou dívkou. Byla docela hezká, ale do obličeje jsem jí úplně neviděla. Moc jim to spolu slušelo. Ze srdce jsem jim to přála. Ona se smála a trochu se motala, ale Alex jí pevně, zato jemně držel a úplně jí vedl. Také byl šťastvý. Nesmál se jako ona, ale měl radost v očích. Napadlo mě, že ta holka vypadá jako já. A byla jsem to já. Viděla jsem nás očima ostatních, v ten náš jediný společný večer. Přišlo mi to najdnou strašně líto. Chtěla jsem to všechno vrátit. Ten večer by se určitě stal tak jako tak. Žádný debilní upír by ho nemusel ovlivnit. Teď jsme mohli být spolu. Neměli bysme žádné starosti. Upíři by tu sice byli, ale koho by zajímali? Koho, kdybych věděla, že se mu líbím taková, jaká jsem.
Snažila jsem se zvednout. Vrátit zase cit do svého tak těžkého těla. Když to nešlo napoprvé, zkusila jsem alespoň pohnout rukou, prstem...nic. Tušila jsem, že jestliže se teďka z vody nedostanu, tak už nikdy více živá. Nedokázala jsem ani otevřít oči. Nic. Pouze čekat, až si pro mě příjde smrt a odnese mě s sebou pryč. Musím se zvednout, musím, kvůli Alexovi. Najednou mi došlo, že smrt není řešení. Že i když máte sebevětší trápení a průšvih, tak se vždycka dá nějak vyřešit, nebo alespoň je nějaká šance, pokud jste živí. Ale mrtví toho už opravdu moc nezachráníte. Proklínala jsem se a litovala toho. Život mi život protékal mezi prsty.
Nevím, jak dlouho už tohle všechno trvalo od té chvíle, co jsem se potopila. Modlila jsem se, aby někdo přišel. Kdokoliv. Každou chvíli mi musí začít odumírat buňky v mozku, jestli už dávno nezačaly. Jestli mě teď vytáhnou, budu možná postižená. Nebo ochrnutá a nadosmrti na vozíku. Ale to by mi nevadilo. Dám cokoliv za život. Cokoliv. Jen ať mě někdo najde...ale jestli ne, zabiji alespoň toho upíra ve mně, který uvnitř mého těla klíčí. Cítím ho v sobě. Převaluje se ve mně jako kus nějakého černého slizkého hnusu a syčí. Ječí a kvílí jako umírající zvíře. Nikdy dřív jsem si to neuvědomila. Ani ve snu by mě nenapadlo, že upíří podstata je kus nějaké hmoty, která se vám dostane do těla. Hmota, která má svojí vlastní vůli a zápasí s tou vaší. Chce ven, chce pryč. Je jako hnusný parazit, který umírá s tělem svého hostitele.
Nebo ne? Nebo právě díky smrti těla, ve kterém je, získá úplnou kontrolu nade mnou a já vstanu a budu zabíjet? Bude to pouze mé tělo, ale duše bude někde v koutě uvězněná a nikdy více volná? Bude tiše doufat a čekat, až mě někdo příjde zabít? ... třeba Alex? Když mluvil o tom, že to bude tak daleko lepší. Ale co potom mohlo být to horší? Co může být horší, než tohle?
Ta slizká věc ve mě se nesvíjela a nekroutila mi a nemačkala vnitřnosti ze vzteku. Ona se radovala. Těšila se a počítala vteřiny, než umřu a ona si pak bude moct udělat mejdan v mých útrobách. Chtěla jsem tomu zabránit, ale já byla tak blbá a ještě jsem tomu pomohla to uspíšit. A vůbec, kdo ví, co by se stalo, kdybych počkala až do konce. Ten upír mluvil o smrti, o opravdové smrti a ne o životě v otroctví svého vlastního těla a cizích pudů...cizí žízně a šílenosti. Oni by mě zabili a tu hnusnou věc by si vzali zpátky. Nebo jí zabilitaké. Vím, že oni byli jiní. Oni nebyli to, co se ze mně právě chystá ta věc udělat. Oni to měli pod kontrolou.
Sílilo to. Pomalu, ale jistě. Zvětšovalo se to a natékalo mi to do každého záhybu v břichu. Prvně jsem to ucítila blízko žaludku, ale teď už se to rozlézalo po celém břiše. Věděla jsem, že až se mi dostane do srdce a odtamtud do krevního oběhu, který to pak rozvede do každé buňky...nebo míchou do mozku... bude konec. Už mi nepomůže nikdo. Ta věc mi to tiše šeptala. Promlouvala ke mně. Přidušeně se chechtala. Vyprávěla mi, že ona je jako prvotní zlo. Že je stará jako lidstvo samo. Že nemá cenu proti ní bojovat. Že až mě zcela ovládne, pomohu jí se rozsévat po ostatních. Pomyslela jsem naposledy na Alexea loučila i se samotnou klidnou smrtí, už i která byla nenávratně daleko a smutně mi mávala. Ta milá, přívětivá stařenka by mě seberáda vzala do své tiché náruče a konejšivě mě odvedla někam pryč, co nejdál od toho zlého.
Na okamžik jsem snad i zahlédla její smutný, zato vlídný a klidný obličej. Nikdy jsem z ní neměla moc strach a teď už vím, že ani nebudu. Že se k ní už budu pouze modlit a volat jí.
Říkám jí babi a prosím jí, ať to ještě zkusí. Ať se mě pokusí vysvobodit z té věci a vzít mě s sebou. Omlouvá se mi, hladí mě po vlasecha říká mi holčičko. Říká, že se bude modlit za mojí duši a že bude se mnou, svým způsobem. Křičím a běžím za ní, ale už jí nikde nevidím.
Babi!
Volám jí.
Babičko!
Ale to slizké se jen šíleně směje. Zahnalo jí to pryč. Jsem ztracená, myslím si. Pomyslně jsem tedy zase zavřelaoči a čekala, až bude po všem. Ta věc mi užítrala duši a živila se na mých vnitřnostech. Byly to nesnesitelná muka.
Něco studeného mě chytlo za obličej. Že by se to už prokousalo ven?, pomyslela jsem si. Bylo to dost možné. Už to nebude dlouho trvat...už bude za chvíli konec. Ta bytost mě sice tenechá zemřít, ale zase mě nechená na druhou stranu moc dlouho přemýšlet. Nyní už sme byli skoro propojení. Jedno tělo, zatím ještě dvě mysli. Proto jsem také cítila, jak se sebou trhla a lekla se. Trochu se stáhla a zalezla do kouta. Jako vyplašený plaz. Co jí vylekalo?
Někdo, nebo něco se mnou prudce třásl a otvíral mi oči. Přesto jsem ho neviděla. Něviděla jsem ještě nic. Moje vědomí ještě zůstalo na dně vany, přestože jsem už byla venku a ležela na tvrdé podlaze. Jako první se mi ze smyslů začal probouzet sluch. Slyšela jsem, jak někdo tiše, ale dost zřetleně nadává. Nevím ještě, jestli konkrétně mě nebo něnčemu jinému, ale věděla jsem, že jsem ho ještě nikdy neslyšela. A ani nepotkala. Byl to někdo úplně cizí ,ale přesto tak známý. Ten hlas jsem už musela někde slyšet, ale zaboha si nevzpomenu kde. Možná jsem jen cítila už jednou jeho přítomnost...
Vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje. Slyšela jsem jenom ten hlas, který byl z dálky a přitom ten člověk stál nade mnou. Něco mi dělal s tělem. Nevím co, ale něco prováděl. Otáčel mě a prohlížel. Vyhrnoval mi oblečení a přibližoval ke mě obličej. Nevěděla jsem, jestli mohu už radovat. Jestli jsem z největšího nebezpečí venku nebo ne. Tlak i ztuhlost pomíjely. V uší mi už nehučelo a já slyšela daleko zřetelněji. Rozeznávala jsem už skoro i jeho slova. Jenom jsem ho stále nemohla vidět. Oči jsem měla vytřeštěné, ale slepé. Musel na mě stále křičet, abych dýchala. V husté temnotě se začaly vytvářet trhliny, kterými probleskovalo světlo. Už se mi začal vracet zrak.
DÝCHEJ! Dýchej!
Tlačily mi na hrudník jeho ruce a pobízely mě k základnímu instinktu. Pak jsem začala rozezávat obrys jeho tváře. Po obličeji mě co chvíli něco lechtalo. Něco lehkého a hedvábného. Už jsem viděla jeho jemné, vznešené rysy. Cítila jsem vůni, která se kolem něj rozlévala. Viděla jsem i tu záplavu jeho zlatých dlouhých vlasů. Přišel si pro mě anděl.
Dýchej!
Právě tak krásný, jako byl Alex v té vidině.
Alex...
Tenhle anděl byl skutečnější. Živější. Mlátil mě přes žebra a třásl se mnou. Už jsem byla skoro při vědomí. Jako když se člověk ráno probouzí a ještě napůl sní.
Dýchej! No tak!
Věc ve mě se najednou prudce vzedmula a začala bojovat. Ječela, syčela a prskala. Už jsem naplno cítila své tělo a pokoušela se s ním hýbat. Ta potvora se začala hýbat taky a mě to připadalo, jakoby se držela jedním pařátem za žaludek a druhým za plíce a kousala mě do obratlů. Přerývavě jsem dýchala a anděl vedle mě si oddychl. Vstal a hleděl na mě z výšky. Moc pomalu mu docházelo, že něco není tak úplně v pořádku. Viděl hrůzu v mých znovu obživlých očích a nechápal. Prohla jsem se najednou prudce v zádech a vykřikla tak, že jsem měla pocit, jako by se mi trhaly hlasivky. Ta věc se mi zakousla do míchy a já zase viděla na chvíli tmu. Slyšela jsem pouze svého anděla, který vedle mě poklekl a potom už zase nic. Omdlela jsem bolestí.
Podruhé jsem se ocitla na dně vany. Ticho. Tma. Zase mě pozdravila ta věc, se kterou jsem sváděla ten ukrutný boj už moc dlouho. Do obličejě mě praštil proud studené vody.
Probrala jsem se. Křeč byla zpátky.
Bojuj! Bojuj! přikazoval mi anděl. Musíš!
Ale problém byl v tom, že už jsem ani sama nechtěla. Ty muka už jsem nemohla snášet déle. Anděl se ke mě naklonil a kousnul mě. Necítila jsem to ani přes tu bolest v zádech. Slyšla jsem tu věc se vztekat. Pak mi ale moje ruce vylétly nahoru, popadly ho za krk a mrštily jím přes místnost. Nechápu, kde ta bestie ve mě brala sílu. Opět jsem omdlévala.
Vzbudilo mě až něco studeného, co jsem tentokrát cítila v puse a co tlačilo na mé rty. Krk se mi ale stahoval a nechtěl poslouchat. Práce toho cizopasníka.
Pij! Jen pij...
Ale jeho krev mi tekla přímo do plic a já jí musela vykašlávat. Dávila jsem se s ní a hrozilo, že se s ní utopím. Zaklonil mi proto hlavu a pevně mi držel krk. Zase na mě šly mrákoty. Vzepjala jsem se a zapřela se rukama, které stále vedla ta věc. Odstrčila jsem ho, ale už jen na kousek. Rychle mě zase chytil a zaklonil mi hlavu, abych nic nevyplivla. Zacpal mi pusu dlaní a přisál se k díře na krku, který mi prokousl. Odsával mi krev a součastně mě krmil i tou svojí vždy, když se na okamžik odvrátil a uvolnil mi rty, jenom aby k nim mohl v zápětí přitisknou své zápěstí. To už jsem ale spolupracovala a jeho krev se nesnažila plivat pryč. Věděla jsem, že mi pomáhá a společně jsme nad tou bestií pomalu vyhrávali. Stále jsem ho ještě tlačila pryč od sebe, ale už se ani nehnul. Potvora už ztrácela sílu a já jí získávala nad ní. Jeho krev už jsem sála sama. Poznal to a tlak na rty povolil. Už mě přestával sám vysávat a nechával mě se krmit. Měla jsem napjatý a ztrhaný každičký sval v těle a on to věděl a dával mi sílu, abyh vůbec nezemřela vyčerpáním. Teď bych možná i mohla. Ale nechtěla jsem.
Věc byla zahnána...alespoň na chvíli. Také vím, že bylo třeba rychle něco udělat. Nevím, na jak dlouho zůstane potichu v koutě. Hodinu? Den?
Můj anděl už usoudil, že stačilo a odtáhl svojí ruku z dosahu mých hladových rtů. Co bude dál? Teď už mě doopravdy zabije?
Odsunul mě a opřel o zeď, sám si sedl naproti, zádami k vaně, opřel si lokty o kolena a rukama si podepřel obličej tak, abych mu do něj neviděla. Vypadal moc unaveně. Bála jsem se zavřít oči jednak abych zase neomdlela a také aby nezmizel. Kde se tu vzal? Co je zač? Trápily mě vlézavé myšlenky. Má mysl byla strašně unavená, ale tělo překypovalo novou energíí, která v něm kolovala. Pálila mě v žilách. Zalévala mé rozlámané tělo a zubožené svaly jako nějaký blahodárný elixír. Hlava mi spadla na jednu stranu a já neměla ani sílu jí zvednout. Cítila jsem se přesně jako kdybych si k smrti unavená a vyčerpaná vzala extázi. Jako kdybych se zdrogovala. Začalo mi z toho škubat v rameni. Celou dobu jsem si prohlížela to blonďaté stvoření s panenkovskými vlasy a vůbec jsem se nedivila, že jsem ho před chvílí považovala za anděla. Měl na sobě těžké kožené černé boty, černo-grafitové tmavé kalhoty, které se mu obepínaly kolem vypracovanýh svalnatých nohou. V pase se mu třpytily dva kožené pásky, se stříbrnými cvokami a pyramidami. Dlouhé prameny lasů mu volně napadaly přes slabý, šedo-černý svetr, který byl místy skoro síťovaný a rukávy mu končily až propletené mezi prsty. Vůbec se nehýbal. Seděl tam jako do žuly vytesaný a zamyšleně se opíral o čelo. Nabíral síly. Přemýšlela jsem, jestli mám jako první prolomit posvátné ticho, ale bála jsem se, že mě zradí hlas. Sklonil hlavu ještě víc. Ten pohyb uvolnil na jedné straně pramínek, který se sesunul pomalu dolů. Všimla jsem si, že byl černý. Bože, on byl tak nádherný!
Jeho tělo bylo tak dokonale stavěné. Nebo spíš vypracované. Spíš oboje. Byla to souhra svalů. Tento výrok mě napadl jenom jednou, a to, když jsem viděla v televizi jednoho černého koně, který byl podobný tomu, jakého měl Zoro Mstitel.
Spustil své ruce dolů a opřel je o zem. Podíval se na mě. Ne pouze na na mě, ale do mých očí. Hluboko. Byl to takový upřímný, intenzivní pohled. Měl nádherné oči. Veliké...a bolavé. Viděla jsem v nich jenom samé protiklady. Sálal z nich takový nadpozemský klid a přesto nepředstavitelná divokost v srdci. Připadal mi chvíli jako nějaký hypnotizér. Cítila jsem nějakou magii. Za takový obličej by se nemusela stydět žádná holka, absolutně ne. Ne že by byl zženštělý, to vůbec ne. Byl dokonale mužský, ale velmi jemně řezané rysy a krásná béžovošedá pleť tomu propůjčovaly nádech něčeho dalšího. Něčeho vyššího. Hermafrodít. Když se Afrodité, bohyně lásky a krásy milovala s Hermem, bohem mužské dokonalosti, vznikl Hermafrodítos. Tak nádherný, že ho i bohové odsoudili a zabili...nebo, když na to tak koukám, seslali na zem.
Byl vůbec zkutečný? Nezdál se mi jen. Ne, něco tak dokonalého by moje ubohá představivost ani ve snu nedokázala stvořit. Něco tak dokonalého může být pouze z nebe sesláno. Těžko říct, jestli je hezčí jeho atletická, skoro šelmí postava nebo andělský obličej. Ani si nedokážu představit, jaké by to bylo, kdyby byl vidět lépe. Kdyby šel...běžel...nebo jen tak stál a pózoval...třeba v plavkách. Doháje. Sklopila jsem oči v naději, že mi nečte myšlenky. No to jsem celá já, před chvílí jsem bojovala o svůj život a teď přemýšlým, jak vypadá v plavkách u bazénu s táckem a piňakoládou. Nyní si zase on prohlížel mě. Snažil se, aby to tak nevypadalo, ale já jsem to stejně poznala. Začala mě nesnesitelně bolet hlava. Chtěla bych ho tak slyšet zase promluvit. Byla jsem mu moc vděčná. Tak moc, jako ještě nikomu před tím. Udělal pro mě maximum, aby mě zachránil. Nevím sice proč, ale teď to bylo úplně jedno. Bezmyšlenkovitě jsem napnula svaly a jedním rychlým, dokonale plynulým pohybem se přemístila až k němu. Sama jsem se divila, jak jsem to dokázala, a tak jsem to přičítala té jeho zázračné krvi. Opřela jsem si vyčerpaně hlavu o jeho rameno a mimoděk nasála jeho vůni, která mě jemně uděřila omamně do nosu. Na tváři mě hladily jeho hedvábné vlasy a zároveň mě studilo a tlačilo jeho kamenné rameno.
Byl dost vyvedený z míry. Zaskočilo ho to, ale ani se nepohnul. Začaly se mi do očí řinout kapky slz a padaly mu na vlasy.
,,Děkuju." pípla jsem a můj hlas mi zněl strašně cize. Pomalu zaskočeně otočil hlavu ke mně a pár pramenů vlasů, na kterých jsem ležela, se napnulo a vyjelo nahoru z pod mé tváře. Dlouho tak zůstal a díval se na můj obličej. Slzy se mi nepřestávaly kutálet dolů, byl to dlouhý moment, kdy jsem upřímně litovala toho, o co jsem se před chvílí pokusila a nadruhou tranu jsem mu byla nesmírně vděčná za to, co pro mě udělal. Nevím sice, co se mnou smýšlel dál, ale horší než to, co mě dneska mohlo potkat, to být nemohlo. Pocítila jsem k němu nesmírnou vlnu vděku a lásky. Kdyby ze mě chtěl udělat odedneška svého sluhu, nebyla bych proti. Upisuji mu odteďka svojí duši a to tak že navždy.
Po chvilce jsem zase ucítila zašustění jeho vlasů, když otáčel hlavu nazpátek. Zaklonil jí a opřel o hranu vany. Byl stále ještě dost vyčerpaný, přišel o velké množství své krve. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděli. Úplně jsem přestala vnímat čas. Máma už musí být dávno doma a dost se divím, že ani brácha nepřišel prudit. Ten citinec, sedící vedle mě, který mi už ani na okamžik nepřipadal jako cizinec, napjal pomalu, ale jistě svaly a chystal mně ze sebe sklepat.
,,Kdy se to ve mě zase probudí?,...kolik mám ještě času?" zeptala jsem se ho v rozpacích a snažila se dívat jinam. On to snad věděl. A snad mi také už pomůže s tím vším zkoncovat. Kdo jiný, než on. Chtěla jsem se k němu zase připlazit, přitáhnout se k němu blíž a zabořit mu obličej znovu do vlasů, ale už by mě ani podruhé nenechal. Někde uvnitř jsem věděla, že by to považoval jako projev slabosti. Bál se, abych toho nějak nemohla využít. Vůbec ještě neměl jasno o tom, kdo a jaká jsem. Nevěděl, co ode mě mohl čekat. Plně si uvědomoval, že je ještě zesláblý. Choval se podle instinktů. Bylo mi to docela líto, ale zároveň mě udivovalo to, jak tohle všechno vím. Ale to teď nebylo důležité.
,,Už nemáš žádný čas." řekl tvrdě, ale naprosto krásným, melodickým hlasem a odtáhl se.
,,Nebyl čas, sama bys to nedokázala zabít, to by si to ještě zhoršila." to bylo zatím to nejdelší, co jsem od něj slyšela. Ale moc mi to nedávalo význam.
,,Bylo rozhodnuto za tebe. Vítej mezi námi." to poslední řekl skoro otráveně a jakoby tomu ještě odmítl uvěřit. Dost o tom pochyboval a litoval toho.
,,C-co?" vykoktala jsem, ale potom mi to začalo šotovat a já tomu všemu začínala pomalu rozumět.
,,Kdo jsi?" zeptala jsem se naprázdno ale odpověď už jsem znala stejně dřív sama.
Chvíli váhal.
,,Lamorgal." odpověděl tiše a díval se do země.
Tak to je on, sám veliký šéf. To on mi tohle všechno udělal, to právě díky němu ztratím Alexe a celý svůj dosavadní život. Chtěla jsem ho celou svou duší nenávidět, ale nešlo to. Mohla jsem si za to jenom sama. To já ho zavolala. Když ze mě pomalu opadly všechny výčitky, mohla jsem zase normálně přemýšlet. Bez vedlejších ničivých emocí.
,,Takže...to už jsem jako upír? Úplně? Jako ty a ten druhej?" chvíli přemýšlel jaký druhý, ale potom pomalu kývl.
,,A co to...tamto?" nenašla jsem správná slova a podívala se na břicho. Pochopil.
,,Dokud jsi živá, máš nad tím kontrolu, ale když umírá tvé tělo a nejsi upír, ta věc ho nenechá zemřít úplně a převezme nad ním kontrolu. Upíři z toho mají zdroj své síly, ovládají to, ale ty jsi ještě nebyla upír. To, s čím jsi bojovala, bylo sémě, zdroj, upíří podstata, kterou jsem do tebe nechtíc zasel." odmlčel se a přemýšlel o svých slovech. Věděla jsem, že svého činu teď lituje.
Určitě nechtěl takhle zkazit velké sny a iluze jedné ubohé holky, která by si je stejně mohla jenom tak maximálně snít...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ella016 Ella016 | Web | 27. března 2008 v 19:19 | Reagovat

joooooooooo XDDDD super

2 Bublina Bublina | Web | 27. března 2008 v 21:35 | Reagovat

bezva! :)

3 Barcik Barcik | E-mail | 30. března 2008 v 9:00 | Reagovat

jupí jupí jou!! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama