...
Tak to jsem teda nějak nepobrala. A nepobírám to ani s mým novým super myšlením. To si dělá srandu...
Nedělá.
Alex to ví. Ví všechno o mě a o tom upírovi. Ví i o tom, že jsem se nechala kousnout. A je to v háji...
...ale jak to může vědět?
Cestou domů jsem měla v hlavě neuvěřitelný zmatek, který mi zaclonil kompletně všechny nové i staré reflexy a tak mě málem zajelo auto.
Nechápu to. Jak to mohl zjistit? Jak se to mohl dozvědět?
Stále jsem v ruce žmoulala ten jeho dopis a nechápala.
Prvotní šok nahradila lítost. Obrovská.
Právě mě moje láska, můj život, moje všechno požádalo, abych se zabila. Nebo spíš, abych si vybrala smrt.
Jak jenom tohleto může být možné? Jaik se to může jenom stát? A proč zrovna mě...?
Ach, kdyby tak věděl, že jsem tohle všechno udělala jenom pro něj. Aby si mě všiml...
Jenom aby si mě všiml jsem upsala duši ďáblovi...
Možná má pravdu. Možná by to bylo nejlepší. Vyberu si smrt a nebudu tak škodit a ubližovat dál lidi okolo. Lidi, na kterých mi tolik záleží. Je to jediná možnost, jak je ochránit.
Ale co když ne?
Takhle myšlenka se mi úlisně vetřela do hlavy a stále se tam plazila a svíjela jako pijavice. Jako veliký hnusný černý červ. Nedal se jen tak odbít a stále na mě útočil s nějakým co když...
Tak nějak jsem měla pocit, že není moje vlastní, že tuto myšlenku jsem nevymyslela já a že nenapadla pouze mě. No jistě, moji noví kamarádi mi jí tam zasely a teď jí zalévám svými pochybami. Jestli to takhle půjde dál, tak mi už přeroste za chvíli přes hlavu. Alex měl pravdu.
Poprvé jsem ho začala vidět v jiném světla. Najednou jsem ho viděla před sebou, zalitý v bílém světle. Rudými vlasy mu probleskovaly paprsky východu slunce. Věděla jsem, že toho bychs e musela vzdát. V té vidině, v té vizi ke mě Alex natahoval ruku. Byl jako nějaký anděl, nebo archanděl. V druhé ruce měl nějaké kopí a tím odháněl ošklivé sedé stíny, které se mi plazily po nohou. To byli upíři. On byl jako slovo boží. Jako čistota zpovědi. Tento výjev byl tak silný, jako pěst do obličeje. Ne, jako kladivo do čela. Měl přimět dát se správnou cestou. Uvěřila jsem té vidině a pochopila její poselství.
Přišla jsem domů a hodila tašku do rohu. Byla jsem jako v tranzu. Omámená tou božskou silou. Tím dobrem. Chtělo se mi ze sebe schodit všechno to černé oblečení a umýt se. Smýt ze sebe tu špínu. Tu špíny mých činů.
Než jsem došla do koupelny, přepadl mě záchvat. Složila jsem se do rohu a tam brečela. Byl to takový ten mocný, křečovitý a beznadějný jekot. Kvílela jsem bolestí. Dusila jsem se vlastnímiu vzlyky. Už to trvalo asi čtvrt hodiny, ale slzy stále nepřestávaly. Řinuly se dál jako z protrhlé přehrady. Už jsem měla od nich smáčené celé triko a jednu nohavici, na kterou padaly. Nudle už jsem si skoro ani neutírala. Nebylo to k ničemu. Takhle moc jsem ještě nikdy nebrečela. Skoro jsem se bála, že si vyječim všechny hlasivky. Trvalo to tak dlouho, že jsem až nevěřila, kde se ve mě bere tolik slz. Ani jsem přesně nevěděla, kvůli čemu konkrétně brečím teď. Slzy ani úzkost zdaleka neodplouvaly se slzami a tak už jsem byla po hodině, nebo jak vlastně dlouho ani nevím, šíleně vyčerpaná. Už jsem jenom vyčerpaně ležela obličejem na studených dlaždicích přerývavě dýchala. Po té vidině se ve mě něco zlomilo.
V televizi jsem viděla pár vidim, dokonce i jednou v nějakém dokumentu, kde to ta osoba určitě nehrála. Říkala potom, že to bylo velice intenzivní. Že se potom cítí strašně zle. Ale tohle se tomu zdaleka nevyrovná. Možná za to můžou ale ty prášky na spaní, kterých jsem si vzala jendou tolik. Začínají mi škodit na mozek. Ale to je jendo. Už jsem nepotřebovala další pobízení. Skončím to už. Tady a teď. Už nemá dál sílu vzdorovat tady tomu. Už chápu všechny sebevrahy. A divím se dokonce, že to takle nezabalí víc lidí. Už to prostě nevydržím. Silná jsem byla dost. K čertu se všemi upíry. K čertu s celým životem.
Odcházím.
Odcházím pryč.
Někam, kde nebudou žádní upíři ani andělé. Někam, kde bude moje nebohá duše blodit věčně.
Vím, že nikdy nedojde klidu. Bude bloudit někde navěky. Budu už jen šedý stín, který bude uzamčem mezi dvěma světy.
Já se vzdávám všeho tady.
Tenhle svět je tak pomíjivý. Všechno je pomíjivé. Musíme vždy dojít až na úplný konec, abychom se pak dozvěděli, že všechny naše největší sny a to, co nás drželo vždy v nejhorších chvílích nahoře, je lež. Nic než jenom hnusná lež.
Už nemá pro mě cenu žít tento život.
Odcházím.
S těmito myšlenkami na rtech jsem se zvedla a odpotácela se k vaně. Lehla jsem si tam v oblečení a začala napouštět vodu. Nevím, jestli jsem napouštěla studenou nebo teplou. Bylo to jedno. Necítila jsem nic. Když byla vana skoro plná, opřela jsem si hlavu o okraj a zavřela oči. Pomalu jsem se propadala do spánku a mým cílem bylo, aby ten spánek už byl věčný. Opřela jsem se tak, aby se mokré triko pomalu sesouvalo dolů, abych měůla ještě čas usnout. Smrt ve spánku. Jaký komfort.
Už jsem usínala. Voda mi nyní sahala do poloviny krku. Někde v koutě se pomalu probouzela křičící myšlenka, která si asi říkala pud sebezáchovy. Zatlačila jsem jí a dál se propadala sama do sebe. Oči jsem měla stále zavřené a křečovité držení víček se uvoňovalo. Už jsem je nemusela držet pevně semknuté. Už se držely sami. Na to, abych smrti hleděla do očí jsem nebyla zas takový hrdina. A třeba...třeba uvidím ještě naposledy Alexe, když se nebudu dívat.
Voda stoupala.
Odněkud se začala lynout hudba. Prvně byla neurčitá. Poté začala nabývat určité rysy. Byla nádherná. Krásně mi hrají. Naposled, pomyslela jsem si.
Hudba se plynule změnila. Už nezněla tak zřetelně. Už byla taková jiná. Tóny byly zkreslené. Zněly znovu z dálky. Ale jinak, tlumeně. Jako by je někdo zadusil polštářem.
No jo, to bude asi tím, že jsem se už potopila.
Tak dole byl takový klid. Voda mě tlačila do spánků a do uší.
Snažila jsem se nedržet dech, ale tak nějak to nešlo povolit. Nevadí, udusím se.
Už to začínalo bolet. Ale jenom malinko. Skoro jsem spala. Byla jsem omámená, vyčerpaná. Smrti se nebudu bránit dlouho.
Dávala jsem svému tělu jasné pokyny, aby už se nevzpouzelo. Ale nechtělo poslouchat.
V jedu chvíli už ten tlak nabýval veliké síly a skoro se nedal vydržet.
Pak najednou ustal. Rychle. Byl ta tam.
Už ani ta hudba nehrála. Neustala sice tak rychle jako bolest a tlak v plicích, ala už tu také nebyla. Zůstala jsem sama. Sama se sebou.
Ve tmě. Nikde nebylo nic.
Cítila jsem těžkou, hustou temnotu.
Nikoho jsem neviděla. Škoda. Žádný anděl nebo Alex. Ale, vždyť to je to samé...
Tak jsem ti vyhověla.
Doufám, že ti to udělalo radost...
Že na mě budeš vzpomínat...
Nebo si alespoň jednou vzpomeneš...
...umírám s tím jmenem na rtech.

to není doopravdy konec viď že ne?! nebo jo? no i kdyby bylo to senzační, jen je škoda, že chtěl aby umřela, aby se raději zabila...
PS: doufám, že už je ti líp a ještě jednou sorry za tu nákazu=/