XX.
Opět jsme mlčeli. Byla jsem z toho totálně vyvedená z míry. Já jsem upír. Panebože. Proboha. Sakra... nteda, asi bych už neměla takhle nadarmo zneužívat jména Krista. Ale co teďka. Co se stane se všemi. Kde budu, kam odejdu. ...Co bude dál?
Poslední otázku jsem vyslovila nahlas.
,,Dál?... dál budeš muset už napořát pít kre a čas od času si zajít na lov někam daleko, nebo ulovit nějakého člověka. Pokud budeš chtít pít lidskou krev co nejmíň. Pokud ne, tak si budeš muset dávat dost velký pozor a jít lovit někam dál. Celý náš život..." odmlčel se, protože tohle už život nebyl.
,,Se budeš muset neustále schovávat a chovat nenápadně. Nesmí na tebe nikdo přijít, nesmíš s nikým o tom mluvit. Musíš být opatrná...pokud nebudeš...nezbývá mi nic jiného, než te jako tvůj ...stvořitel, rychle zabít. Bez servítek. Tohle není sranda. Ohrozila by si celý náš rod...klan...rasu. Tohle je jeden ze zákonů, který se netoleruje." seděla jsem dál na zemi, která mi už ani v nejmenším nepřipadala stejně ledová, jako před chvílí a poslouchala.
,,Musíš se toho ještě mnoho naučit, aby ses udržela alespoň...týden. Upíří život není jenom nějaké noční běhání po střechách, lovení kdykoli, a kohokoliv se to zachce. Je to neuvěřitekná zodpovědnost a sebezapření. Odřeknutí svých prvotních pudů. Zejména toho jednoho a nejdůležitějšího. Krev nemůžeš vypít jen tak někomu, když na tebe příjde chuť. To je vyloučeno. Budu tě odteďka učit tvrdé disciplíně a vyrovnosti. Jsi ještě mladá a tvůj upíří věk se rovná narozenému dítěti. Ještě vůbec nevíš o svých schopnostech a začneš se je učit poznávat. První rada zní, buď sama se sebou tak dlouho, jak jen to půjde a pozoruj se. Pozoruj své pohyby, myšlenky, reflexy, pocity. Čím víc se nad sebou budeš přemýšlet, tím dříve budeš moc jít ven. Až poznáš a objevíš, co všechno v tobě je a zjistíš, jaké jsou tvé nové síly, budeš se je snažit co nejrychleji použít a vyzkoušet. To je vůbec to nejtěžší období pro upíra a bývá přirovnáno k pubertě. V omto věku bývá zahubeno nejvíce upírů, protože se přestanou kontrolovat. Začnou si myslet, že jsou polobozi a budou se podle toho náležitě chovat. Druhé pravidlo: nejsi nic víc než pouze nově narozený, ještě bezzubý upír, kterého zabije pouhý člověk jako koťě kdykoliv si vzpomene, když během několika dnů vyjdeš ven. Věř mi, že upíří nejsou to jediné, co venku běhá a byla bys překvapená, i lidí mnohé vědí. Někteří ale vědí víc, jsou to lovci. Naši potencionální nepřátelé. Věří, že je jejich poslání zabíjet upíry. Když se s takovým někdy setkáš, nesmíš mít slitování. Musíš okamžitě jednat:zabíjet. Další pravidlo: s lovcem nesmíš mít nikdy slitování, okamžik zaváhání a zabije tě. Tento boj je kdo s koho.
Ta krev, co jsem ti poskytl by ti měla vydržet maximálně na dva měsíce, ale hlad začneš pocítít již za týden. Do té doby ve tvém mentálním tréningu pokročím. Teď tě nechám samotnou, ale veř mi, že ve skutečnosti už nebudeš nikdy sama. Odteďka jsem tvým stínem, a´t se hneš kamkoliv. Ať se pohneš kamkoliv, budu to fědět, uděláš krok a já ho uvidím. Nemáš možnost mi utéct. A pokud ano, najdu tě v minutě a zabiju. Tohle není sranda...to je přežití. Jedou jsem se tě ujal a tak tě nenechám ohrozit nás všechny. Nějak to zařiď a týden se nehni z tohoto domu. Já budu stále venku a hlídat tě.
Na vteřinu tě nespustím z očí.
Až uznám za vhodné, zase se objevím. Mezitím se pokus nezabít rodinu." měla jsem vytřeštěné oči do země a snažila se pobrat všechno to, co na mě zrovna vychrlil. Chtělo by to ale tužku a papír. Pak jsem se ho ale šokovaně zeptala.
,,Proč jsi mě nezabil" stále jsem neměla jasno, proč tohle všechno.
,,Protože... protože by tě hledali...mladá holka se unáší těžko." utnul rychle debatu.
,,Ale vždyť jsi to mohl udělat tak, aby to vypadalo jako nehoda." smlouvala jsem sním. Nevím ani proč. Viděla jsem na jeho bezchybné tváři náznaky rozpaků a vzteku.
,,Chceš být rači mrtvá? Není problém!" vyštěkl na mě.
,,Teď běž o sobě přemýšlet. Až budeš připravená, příjdu. Pamatuj na pravidla. A za žádnou cenu se nesnaž sníst nějakého tvého příbuzného." ukončil a zastavil své chození sem a tam po koupelně. Vykročil ke dveříma v nich se ještě zastavil. Za rameno ještě místo pozdravu dodal:
,,Dospívej." otočil se a odešel. Když jsem se po půl hodině zvedla ze země a cítila se, jako zkouřená ,zlitá a zfetovaná, už byl dávno pryč a jen bílé záclony vlály do krásné a teď už díky mému vysokému sluchu vůbec ne tiché a temné noci.
Po tom všem jsem vlastně ani ve skutečnosti nevěděla, jestli se cítím unavená nebo nabitá energií. Jedna moje polovina s sebou chtěla plácnout na postel a druhá vylézt ven oknem a utíkat jako o život. Cítila jsem, že bych dokázala běžet třeba hodiny a nezadýchat se. Tak jsem si sedla k počítači a sepsala dopodrobna úplně všechno, co se před chvílí stalo. Začalo to Alexovým dopisem a končilo to popisem mého aktuálního duševního stavu a rozpoložení. Psala jsem všechno, co mě zrovna napadlo. Každou myšlenku, každou úvahu, každý můj pohyb, který už vykonalo mé staré nové tělo. Řídila jsem se podle toho, co mi radil Lamorgal. Objevila jsem ve své hlavě tolik nových myšlenek a jiných názorů, na staré věci. Těch, kterých jsem se dříve bála, mi nyní nepřipadali ani trochu děsivé. Na druhou stranu, věci, které jsem milovala, jsem už ani tak moc nemusela.
To ovšem neplatilo pro Alexe.
Přemýšlela jsem o něm většinu času. Viděla nyní všechno z jiného úhlu. Ale nedokázala jsem v tuto chvíli říct, jestli mám chuť o něho stále bojovat. Zvlášť takhle...
Když Lamorgal mluvil o lidech, kteří vědí víc, určitě myslel Alexe. Alex o upírech musel něco věděl a dala bych ruku do ohně za to, že ne to, co jsem měla dosud načteno z knížek já sama. Ovšem, před mojí ,,proměnou", která stejně ještě nebyla stoprocentní. Byla jsem podle Lamorgala sotva upíří batole.
V duši jsem si stále připadala jako člověk. Úplně stejně, jako dřív. To tělo bylo jiné. Každý můj pohyb mi připadal tak snadný, přirozený. Stejně jako dýchání. Ale dýchala jsem spíše už jen ze zvyku. Zkoušela jsem zadržet dech a vydržela jsem to dvacet minut. Déle mě to už nebavilo. Napadlo mě ještě pár dalších takových podobných blbostí.
Takže...po stropě jsem lézt nedokázala. Viděla jsem to v jednou filmu o upírech a musím s lítostí konstatovat, že je to kec. Dále nehet, který jsem si zlomila mi také ihned nedorostl, ale do rána ho pravděpodobně budu mít možná stejně dlouhý, jako ostatní. No... vlastně všechny vůbec nebyly stejně dlouhé. Dva jsem už měla okousané až nadoraz a třetí se zlomil včera. Jo, vlasy. Tak ty si teda stříhat nebudu, rozhodně ne tak brzo. Za nějaký čas možná... i když, v Interwiu s upírem té malé holce dorostly ihned...
Ale úplně se mi zahojil jeden škrábanec na noze. Nebylo ani poznat, že tam kdy byl. Nějaké ty jizvy z dřívějška mi ale stále zůstaly. Takové ty větší. Třeba také za chvilku zmízí...
Došla jsem k zrcadlu, ve kterém jsem se naštěstí viděla. Nebo zatím...?
Pleť jsem měla o hodně světlejší než obvykle, ale mrtvolně bílou rozhodně ne. S očima se mi nestalo absolutně nic. A zuby? Možná nepatrný, pod lupou sotva viditelný náznak prodloužení špičáků.
Upravila jsem si trochu rozcuchané a už poměrně suché vlasy a vzala jiné oblečení. Tamto mě sice vůbec nestudilo, ač bylo ještě vlhké, ale nechci vysvětlovat, proč mám na sobě mokré oblečení, až sem příjde někdo z rodiny.
Sakra. Co budu dělat? Co když to na mě příjde, až někoho uvidím. Zítra už je díkybohu sobota, takže můžu být doma. Budu tady zavřená a snažit se držet od nich co nejdál. Ale asi bych měla zkusit se tam na ně jít alespoň z dálky podívat. Schovám se za ledničku a budu je pozorovat. Musím se připravit, jak na ně budu reagovat.
Přenesla jsem se ke dvařím, výraz ,došla' mi už teď připadá dost hrubý na mé plavné pohyby, a neslyšně je otevřela. Přímo pod mým pokojem vedly schody dolů, kde spali rodiče. Všude, v celém baráku byla naprostá tma tmoucí, jako bývá vždy v tuhle pozdní noční hodinu. Okolo oken rostou vysoké, mohutné stromy, které nedovolí lampám a jiným zdrojům světla, aby sem pronikly. Táta už je chce dávno pokácet, ale nikdy si na to nenajde čas a mé protesty tomu také pomáhají oddalovat. Přesto jsem viděla po chvilce i na ten poslední schod dole, když si mé oči přivykly na tmu. Prošla jsem kuchyní až do obýváku, kde spali. Všichni ostatní rodiče spí v ložnici, ale oni spali zde. Vykoukla jsem zpoza rohu lednice a už na schodech jsem slyšela, jak oddychují. Chvíli jsem stála mezi dveřma a pozorovala je. Nic na tom nebylo. Asi to bylo ještě tou krví. Pak mě napadlo, jestli dokážu jíst a pít ještě něco jiného, než krev. Z lednice jsem si vzala colu a jogurt. Když jsem otevřela dveře, praštilo mě do očí nepříjemné ostré světlo a poslepu jsem vyndala flašku a ten jogurt. Vynesla jsem si to nahoru do pokoje a tam se dlouho odhodlávala napít. Viděla jsem jeden film, kde se vlkodlak snažil najíst a ve vteřině mu to způsobilo strašné bolesti. Lokla jsem si a nic. Vůbec nic. Akorám mi ta cola připadala, jako kdyby byla sředěná s vodou. Takovou slabší chuť měla. A jogurt taky úplně v klidu. Stejně jako u coly. Po úspěšném jídle jsem se natáhla na postel, ale nemohla usnout. Musela jsem pořát něco dělat. Tak strašně se mi chtělo ven. Sedla jsem si teda do okna jeko ten večer, pustila si do mp3 písničky a zírala do noci. Viděla jsem v ní snad ještě lépe, než ve dne. Cítila jsem, jak ke mně promlouvá. Jak mě má ráda. Zdálo se mi, že do ní doopravdy patřím. Jako dlouholetá kamarádka. Viděla jsem jí jinýma očima. Už jsem se neptala, co v tom tmavém koukě tam vzadu se může schovávat, ale chtěla jsem být v tom samém temném koutě sama. Sama se tam schovávat a číhat na oběť. Jako noční dravec.... jako dítě noci.
Je tu jedinečná šance zviditelnit se!!!
Přihlaš se do 2.serie TOPMODEL.Soutěž o nejlepší modelku!!!
1.serie ještě probíha ale ty se zatim múžeš hlásit do druhé.
Tak co?Na co čekáš?
Přihlaš se!!!