close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
I TO NEJSTRAŠNĚJŠÍ Z NOČNÍCH STRVOŘENÍ MÁ SVÉ DĚSY

Frozen Angel -2.

21. dubna 2008 v 20:31 | BATHORY |  FROZEN ANGEL
Seděla jsem ve vlaku a jela na sever. Daleko. Daleko pryč od civilizace, daleko pryč od lidí...
Nikomu jsem už nevěřila. Každý mě opustil, ať už úmyslně nebo ne. Na světě jsem už neměla nikoho, jenom sebe. A tak už to navždy také bude. Rozednívalo se a studené paprsky se odrážely za oknem o křišťálově čistý, nově napadaný sníh. Ta zima se jen tak nechtěla vzdát. Jako mě. Cítila jsem jí v srdci a ve všem ostatním. V oblečení, které jsem si oblékala, v jídle, které jsem jedla, v rukách, které jsem si teď prohlížela ve slabém světle. Za oknem ubíhala krajina a města a vesničky byly čím dál více vzácnější. Nakonec zbyly holé, pokroucené šedé stromy. A ten sníh. Byl prostě všude. Nejvíc v mé duši.
Věděla jsem, že tam, kam směřuji se s lidmi stýkat občas stejně budu muset...ale bude to co nejméně. To přesně potřebuji. Nebýt s nikým. A nebýt nikým. Vymazat se ze světa, odstranit se, dobrovolně se izolovat a nakonec umřít. Sama...
*
Měla jsem další vidinu. Monotóní klepání letícího vlaku mě ukolébal a já se tomu, ač nerada, nakonec stejně poddala.
Viděla jsem sněhobílý sníh, který brázdily cákance rudé krve. Na místech už skoro zasychala a černala. Bylo to odporné. Byla všude okolo a na všem. Větve stromů, koleje, sníh...to vše bylo jí úplně zbrocené. Nebyl kousek, který by zůstal suchý. Zírala jsem na to vše za oknem a chvěla se, napůl šílená, napůl mrtvá děsem. Vzbudila jsem se až když proud ještě horké krve, ze kterého se kouřilo, dopadl na okno mého kupé a rozcékl se po celém skle.
Takové sny jsem mívala od té doby často.
Utíkala jsem z několika důvodů.
Srdce mi stále ještě bušilo do žeber a pár tepů mi i vynechalo. Byl to srašný pocit. Polkla jsem nasucho a podívala jsem se na své bledé, kostnaté ruce. Už jsem alespoň měsíc nic pořádně nejedla. Nehty jsem měla nechutně dlouhé a mrtvolně bledé. Celá ta ruka mi připomínala pařát nějakého zvířete.
To, co jsem na ní hledala, tam nebylo. Mé ruce byly stále stejně bledé. Ale já na nich přesto stále viděla krev. Hustou, černou, lepkavou. Toho pohledu se už nezbavím nikdy.
V mysli mi hrála písnička, jejíž slova se mi vrývaly do duše. Věděla jsem, že umřu sama. Že jdu umřít sama...dobrovolně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barcik Barcik | E-mail | 23. dubna 2008 v 6:40 | Reagovat

super povídka! jen tak dál xD

2 BaRa BaRa | E-mail | Web | 3. července 2008 v 18:01 | Reagovat

Fíha! Je to super povídka! Asi si tě přidam do oblíbenej stránek-můžu?? Máš fakt super blog =)

3 Lucik Lucik | 8. července 2008 v 19:28 | Reagovat

povedená povídka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama