22. dubna 2008 v 15:00 | BATHORY
|
Semlelo se to všechno tak nějak bleskově naráz. Jak se takovej lempl jako já může stát upírem? Jednu chvíli málem upisuju duši ďáblovi, abych jím byla, druhou se loučím i se životem a pak puf...je ze mě upír!Sama tomu ještě nedokážu uvěřit.
Asi po třech hodinách zírání do stropu se mi podařilo usnout a když jsem se vzbudila, bylo právě poledne. Chtěla jsems e nejraději zahrabat zpátky do šera pod peřinou, ale nakonec jsem vstala. Byla by docela ironie, kdybych řekla, že jsem šla přivítat nový den. Na schodech dolů jsem se začala bát, že to na mě poznají. Ale strachovala jsem se zcela zbytečně. Ba naopak. Ještě jsem dostala vynadáno.
,,Už zase vypadáš jak kdybys vylezla z hrobu." činila mi máma. No...kdybych byla bývala opravdu vylezla z hrobu, vypadala bych daleko lépe a odpočatěji... myslím.
,,Alespoň si smyj tu bílou z obličeje, než půjdeš mezi lidi...propříště." řekla a dál se věnovala obědu. Pípla jsem na souhlas a vypařila o trochu rychleji, než je na normálního smrtelníka zdrávo. Zastavila jsem se a poslouchala, jestli to někdo nezpozoroval. Ale podle šustění si táta dál četl noviny a bratr dál vraždil něco na konzoli. V pokoji jsem se zpravila pomocí trocha makeupu. Fialové kruhy pod očima bych si ale nezaplácla ani cementem. Nasadila jsem tedy nemocný výraz, sešla dolů co nejmalátněji to šlo a sedla si ke stolu.
,,Mami...mě je nějak...blbě." zakňourala jsem a plácla hlavou o stůl. ,,Bolí mě žaludek."
Máma se otočila a přišla až ke mě.
,,Už zas?" zaptala se s trochou zájmu. Sáhla mi na čelo. ,,Cos dělala že seš tak ledová...horečku teda rozhodně nemáš." zabručela jsem a znovu se sesunula na stůl.
,,Od čeho máš ty kruhy pod očima?" divila se.
,,Jo tak tos e mě ptáš moc..."
,,Já vím proč...to máš z těch prášků...já ti to říkala. Teď si to užij. Bude ti blbě ještě dlouho..." uťala debatu a šla dál dělat oběd. Malátně jsem se tedy zvedla a odplazila se do obýváku pro nějakou knihu na čtení. Cestou jsem bratrovi zacuchala vlasy a všimla si, koho to vlastně joistickem kosí. Ovládal velkou huňatou postavu, která sekala do protivníků. Byl asi vlkodlakem. Jo, určitě. A to, co likvidoval, byly hubené vysoké postyvy v černých kabátech. Upíři. Otočil se a chvíli si prohlížel můj strnulý pohled. Když jsems e mu podívala do očí, jen se na mě posměšně ušklíbl. Dost mě to znepokojilo. V očích měl vepsaná slova. Slova, která mi měla za chvíli ublížit. Slova, která jsem nemohla ještě ani tušit...
Potom jsem ale ucítila zvláštní vůni. Takovou, která mi z hlavy vyhnala úplně všechno ostatní. Známá, povědomá...krásná. Tuhla mi při ní krev v žilách a zároveň mi začala zběsile proudit. Tohle dokázal pouze jediný člověk. Jediný člověk na světě. A ten právě teď stál mému baráku blíže, než bylo příjemné.
Co se stalo? Co tady dělá?... šrotovalo mi v hlavě. Vždyť...vždyť mě chtěl raději vidět mrtvou... aha.
Mrtvou.
On si myslí, že jsem mrtvá. A ude se o tom přesvědčit.
Snažím se ještě zlomek vteřiny proniknout do jeho mysli ale nejde to.
Bleskově jsem přilétla k mámě a řekla jí, že sem právě jde jeden kluk, se kterým za žádnou cenu nesnesmí nikdo mluvit. Napadlo mě, že jí nabulíkuji, že jsme prý někam odjeli. Chvíli se na mě koukala dost udiveně, ale potom přikývla. Za okamžik se ozval zvonek. A podruhé.
Napočítala jsem do deseti, než jsem začala jeho vůni cítit míň a míň.
Tak tohle mi vyšlol...ale co ve škole?
Celý víkend jsem pozorovala dál své pocity, pečlivě si je zapisovala a pokoušela se je naučit ovládat. Dařilo se to. Jakmile jsem se soustředila na něco, na čem jsem dokázala udržet pozornost trochu déle, než na pět vteřin, cítila jsem to, slyšela jsem to a dokonce i viděla. I když to bylo třeba ve vedlejší místnosti. Ale těch pocitů, vjemů byla taková spousta, že to prostě nešlo. V zápětí mě vyrušilo tisíc jiných věcí.
Strarosti mi ale dělal brácha. Pohled, jakým mě obdařil fakt nebyl příjemný. Co když něco zaslechl, co když něco viděl? Mohl vůbec? Ale to by si ho přece Lamorgal musel všimnout...nebo by alespoň měl.
Celou sobotu a nděli jsem seděla doma a nedělasla nic. Rodiče byli oba doma a tak jsem se musela hodně snažit, aby mě v pondělí nehnali do školy.
Lituji toho, že jsem nešla otevřít, když tu byl Alex. Ale přece mě poslal na smrt. Nemohu se s ním dál stejně bavit, jakoby se nic nestalo.
...Ahoj Alexi, jak je?...jo, včera jsem se kvůli tobě málem utopila, ale to víš...holky. A co, jak se jinak máš? Kolik jsi už dnes od rána dohnal holek k šílenství?...co??, teprv pět???...
Tak takhle by to nešlo.
Nejde to. Děsím se té chvíle, až ho uvidím. Až příjdu do školy a on kolem mě projde na chodbě. Nebo až se bude divit, jaktože jsem ještě naživu. Ümírám touhou ho zase vidět, ale nejde to.
:D:D:D:D:D ...Ahoj Alexi, jak je?...jo, včera jsem se kvůli tobě málem utopila, ale to víš...holky. A co, jak se jinak máš? Kolik jsi už dnes od rána dohnal holek k šílenství?...co??, teprv pět???... Tak tohle mě dostalo :D:D:D Supeeeerrrrrr